Jsem Pavlína Šafusová, miluji tvoření, čokoládu, lidi, ale také klid, pohodu a svobodu nádechu.
Paličkuji od roku 2007, kdy jsem poprvé viděla paličkovanou, naprosto dokonalou, Dámu od paní Ivanky Domanjové a řekla jsem si, to bych jednou chtěla umět a sama si takovou Dámu upaličkovat s tím, že si ji dám na zeď v našem rekonstruovaném domku.
Sen o paličkované krajce se ale začal odehrávat daleko dříve, již v první třídě jsem slyšela od své mamky, jak říká: "Na kroužku jsme přehazovali paličky přes sebe a vznikaly různé vzory". Ničemu jsem nerozuměla a více se tehdy nedozvěděla.
Asi v páté třídě jsem byla s rodiči na výletě a tam prodávali celou sadu na výrobu paličkované krajky: herduli, paličky, nitě, špendlíky, podvinek, návod... dostala jsem pak celé balení k Vánocům a byl to ten nejkrásnější dar.
Dlouho poté se nedělo nic. Při studiu na vysoké škole jsem šla kolem knihkupectví a tam za výlohou byla kniha o paličkování. Našetřila jsem si a koupila ji. No, opět jsem ničemu z napsaného nerozuměla, ala kniha byla krásná, barevná, plná pro mě tehdy záhadných kreseb, tak jsem ji často prolistovávala.
Po dalších mnoha letech jsem uviděla již zmiňovanou upaličkovanou Dámu. Přihlásila se na kurz paličkované krajky a začala rozplétat dlouholeté tajemství ukryté v knihách a umu krajkářů a krajkářek světa.
Je k tomu třeba mnoho odhodlání, zručnosti a trpělivosti. Velmi brzy jsem také pochopila, že věta, kterou jsem slýchávala „krajka se musí odsedět“ je nejen velmi pravdivá, ale také může být bolestivá. Kroutila jsem se u paličkování všelijak, stála, poposedávala, dokonce jsem zkoušela i klečet na klekátku, aby mě záda nebolela a nemusela si stále masírovat krk a mnout oči.
S osvětlením to nebylo také nic moc. Malá okénka v domku příliš světla, zejména v zimě, nepřinášela a lampička na stole nebyla to pravé. Měla jsem malý stojánek umístěný na stole, ano, ten z Vánočního balíčku, malinkou herduli, několik paliček a pravda, krásné špendlíky s bílou hlavičkou.
A tak jsem se pár let radovala z krásného tvoření, učila se paličkovat náročné vzory a také je vytvářet.
Po absolvování rekvalifikace jsem začala vystavovat krajku zejména dalších tvůrců, pořádat krajkářská setkávání a kurzy
ve Varnsdorfu a v Jiřetíně pod Jedlovou.
Propaguji a podporuji krajkářský um českých mistrů krajkářského řemesla
a jejich krajkářská díla.
Takhle přemýšlím o umístění krajek při instalaci výstavy:
"zavěsíme ji i na svítidla?"
Čím více krajek, tím více hodin
u herdule, tím více zkroucená záda.
Stojanů jsem si pořídila poměrně dost, řekla bych: "co bylo na trhu dostupné", to jsem vyzkoušela.
Každý stojan měl nějakou výhodu,
ale i nevýhody.
Vláčková záclonka do tkalcovského podstávkového domu, upaličkované bez bolesti zad na otočném stojanu, a že to bylo pár hodin sezení...
